Proč veterináři píší tímto způsobem (a nejsou v tom špatně)
Stojí za to říct rovnou: veterináři tento problém nezpůsobují a nedělají nic špatného. Jsou vyškoleni k důkladnému dokumentování - zaznamenat cokoliv, co může být klinicky relevantní, a v čase vybudovat kompletní obraz každého pacienta. Přesně tak vypadá dobrá veterinární medicína. Potíž je v tom, že dokumentační standardy, které dělají záznamy klinicky hodnotnými, jsou tytéž, kvůli kterým se dají pro pojišťovací účely snadno vyložit špatně.
Veterinární záznamy plní najednou několik rolí: komunikaci mezi poskytovateli, právní dokumenty, diagnostické reference pro budoucí péči a - stále víc - podkladový materiál pro pojišťovací upisování a pojistné události. Prvním třem slouží důkladné, kontextové, někdy spekulativní poznámky. Poslední slouží nejlépe přesná, čistě diagnostická formulace. Veterinář, kterému jde o dobrou péči, přirozeně píše poznámky, které může revize výluky využít.
Většina veterinářů prostě není vyškolena přemýšlet o pojistných důsledcích - není to součástí veterinárního vzdělání ani typického celoživotního vzdělávání. Když veterinář napíše „budu sledovat rozvoj šedého zákalu” v záznamu staršího psa, dělá přesně to, co by měl dělat pozorný klinik. Nemá žádný konkrétní důvod vědět, že tatáž věta může být později čtena jako vyloučení stavu z krytí.
Některé praxe, které o tomto problému vědí, svůj jazyk upravují - preferují přesné diagnostické termíny, vyhýbají se spekulativním diferenciálním diagnózám v rutinních zápisech a dbají na oddělení hlášení majitele od potvrzených nálezů. Pokud je váš veterinář jedním z nich, máte náskok. Pokud ne, řešením je stát se poučenou stranou v tomto rozhovoru.